Úzkost z toho mít všechno podchycené
Spoustu lidí chce mít co nejvíce věcí podchycených, včetně mě v minulosti. Občas to ale začne zacházet, nebo už zajde, až do chorobných rozměrů. Takoví lidé obětují většinu svého života touze po naprostém bezpečí, kterého ale v reálném světě nejde nikdy dosáhnout. Proč by to ale dělali?
Podle mě to může souviset s dětstvím, kdy se člověku staly nějaké špatné události, nad kterými neměl kontrolu. Proto se rozhodl, že takovýmto událostem zabrání tím, že se na ně předem připraví. Po čase ale událostí, nad kterými nemá kontrolu, začne přibývat, a jemu nezbývá nic jiného, než se do budoucna připravit i na ně. Jak už ale většině lidí dojde, nejde se připravit na všechny nástrahy, které nám život může připravit. Pokud ale racionálně vyplývá, že si nejde naprosté bezpečí zajistit, co tyhle lidi motivuje k tomu, aby do přípravy na ně i tak investovali své zdroje? Úzkost. Ta je mocná už z definice, jelikož vzniká z nepopsatelné příčiny (při konkrétních příčinách člověk pociťuje strach).
Z toho ale taky vyplývá, že se nedá řešit dosažením nějakého cíle, ale musí se řešit komplexně. Je potřeba člověka přesvědčit, že v bezpečí je, a hlavně mu bezpečí pomoci pocítit a procítit. Pro každého ale může bezpečí vypadat jinak, takže nikdo nedokáže poskytnout všeobecnou radu, jak ho dosáhnout. Nejlepší podmínky ale z mého názoru skýtá prostředí psychoterapie, kdy s člověkem pracuje někdo zkušený a může mu pomoct najít, co potřebuje pro vysvobození se z těchto úzkostí.